Leutelt Gustav

Rodáci – osobnosti Jizerských hor – učitel a uznávaný regionální spisovatel Gustav Leutelt.

GUSTAV LEUTELT

Jméno učitele a uznávaného regionálního spisovatele Gustava Leutelta je nerozlučně spjato s naší jizerskohorskou krajinou. Jeho poetický styl psaní vedl k tomu, že se o něm dodnes mluví jako o básníkovi Jizerských hor.

Otec budoucího literáta, Johann Michael Leutelt, pocházel ze zemědělského rodu, usazeného pod Ještědsko-kozákovským hřbetem v Jítravě (dnes části obce Rynoltice). Jako nejmladší a fyzicky nejslabší syn sedláka nemohl převzít hospodářství, byl proto předurčen stát se učitelem. Po absolvování učitelského ústavu v Litoměřicích působil na několika místech v Jizerských horách, až se roku 1852 natrvalo usadil v Josefově Dole, městečku ležícím v malebném údolí řeky Kamenice. O tři roky později se oženil s Marií Simmovou z Kokonína, vnučkou Anastasia Kittela, potomka léčitele Josefa Antona Eleazara Kittela.

Manželé Leuteltovi bydleli v bytě ve staré škole, zde se jim také postupně narodili tři synové. První syn Gustav se narodil v září roku 1856, zemřel však velmi brzy, už v listopadu následujícího roku. Druhorozený syn Johann přišel na svět 26. června 1858, nejmladší Gustav Joseph spatřil světlo světa 21. září 1860. Celá rodina žila ve velmi skromných poměrech učitelské rodiny. Oba bratři nejprve navštěvovali josefodolskou národní školu, ve které byl od roku 1871 ředitelem právě jejich otec. Poté studovali na chlapecké měšťance v Jablonci nad Nisou. V té době Gustav nemohl tušit, že se mu toto město ke konci života stane druhým domovem. V letech 1875–1879 studoval stejně jako jeho otec a bratr na litoměřickém učitelském ústavu. Po jeho skončení se vrátil do Josefova Dolu, aby tu působil ve škole jako praktikant. Vyučoval zde i jeho bratr, ten však už v roce 1886 náhle zemřel, aniž po sobě zanechal potomky. Tři roky po Johannově smrti zemřel i otec, Gustav tak získal místo řídícího učitele. To už ale v obci stála několik let škola nová.

Gustav se oženil poměrně pozdě, až ve svých čtyřiceti sedmi letech. Jeho ženou se stala sestřenice z matčiny strany Marie Hübnerová z Maršovic u Jablonce. Sňatek proběhl ve vší tichosti 22. července 1907 v josefodolském kostele. Po svatbě odcestovali novomanželé na svatební cestu do Švýcarska a Německa. Gustav však opouštěl Jizerské hory velmi nerad, a tak tato cesta byla jednou z mála, kterou kdy podnikl. Následujícího roku manželé prožili velmi smutnou událost – narodil se jim mrtvý synek. O čtyři roky později už ale měli důvod k radosti. Na svět přišel jejich jediný syn Arnold.

Od roku 1914 se datuje Leuteltovo přátelství s Robertem Herzogem, který přijel do Horního Maxova coby novopečený učitel. Gustav si ho velmi oblíbil a stali se z nich celoživotní přátelé. Když pak byl v roce 1922 ze zdravotních důvodů předčasně penzionován, byl to právě Herzog, který mu coby rodilý Liberečan pomohl s opatření bytu v Horním Růžodole. Syn Arnold zde mohl navštěvovat liberecké německé gymnázium. V Liberci však nebyl Gustav vůbec šťastný, chyběly mu Jizerské hory, ve kterých čerpal inspiraci ke své tvorbě. Proto se už v roce 1925 rodina přestěhovala do Jablonce. Nejdříve bydleli v dnešní Wolkerově ulici ve stejném domku jako jejich přítel, ředitel městské knihovny Julius Streit, v roce 1929 jim pak byl za vydatného přispění přátel postaven dřevěný domek v ulici U Srnčího dolu.

Koncem dvacátých a ve třicátých letech se stal Leutelt oslavovaným a uznávaným regionálním spisovatelem, i když jeho dílo nebylo příliš rozsáhlé. Obsahuje pět románů, povídky, pověsti a vlastivědné studie. Ve všech byl ale věčným námětem svět Jizerských hor a osudy jejích obyvatel. První román Die Könighäuser (Domy Königů) napsal až po čtyřicítce a čtenáři se dočkali jeho vydání v roce 1906. K jeho nejvýraznějším dílům určitě patří román Das zweite Gesicht (Druhá tvář) z roku 1911. Následovaly knihy Hüttenheimat (Domov v hutích), Der Glaswald (Skleněný les) a Der Brechschmied (Brechšmíd). Značnou oblibu získal soubor vyprávění Das Buch vom Walde (Kniha o lese). Posledním Leuteltovým dílkem byla povídka z roku 1943 Doktor Kittel. Chtěl jí zřejmě vzdát hold své matce i manželce, jejichž kořeny byly spojeny s rodem zázračného doktora a léčitele.

Nechyběla mu však ani veřejná uznání a ceny. V Liberci a Horním Růžodole byly po něm pojmenovány ulice, v Josefově Dole škola, byla mu udělena Eichendorffova cena sudetoněmeckých spisovatelů a v letech 1934–1936 vyšlo v karlovarském nakladatelství Adam Kraft ve třech svazcích jeho sebrané dílo. Poetický styl jeho díla přispěl k tomu, že se o něm začalo mluvit jako o básníkovi Jizerských hor, ačkoliv se básnické tvorbě nevěnoval. Stal se váženým mužem, získal mnoho přátel a příznivců i mezi významnými osobnostmi. Úzké přátelství jej spojovalo s jabloneckým starostou Karlem R. Fischerem. Ten se v roce 1923 spolu s Juliem Streitem zasloužil o založení Leuteltovy společnosti, která si vytkla za cíl vydávání a rozšiřování spisovatelova díla, ale i podporu místních tvůrců. Její pojmenování bylo nepochybně projevem přízně a uznání. Činnost Leuteltovy společnosti byla právě díky Streitovi obnovena v poválečném Německu v roce 1957 a dodnes pečuje o kulturní odkaz sudetských Němců. 

Pak ale přišel zábor Sudet a druhá světová válka. V roce 1940 ještě uspořádali Leuteltovi přátelé v jabloneckém městském divadle oslavu jeho osmdesátých narozenin, nemocemi sužovaný literát se jí ale už nezúčastnil. A následovalo další neštěstí – v roce 1941 padl u Charkova jeho syn Arnold. Zlomený stařec už toužil jen po jediném, najít klid v lůně přírody Jizerských hor. Bohužel jeho přání se nesplnilo. Hned po skončení války byl spolu s manželkou vystěhován z domku a dočasně umístěn v bytě v dnešní ulici Svatopluka Čecha, kde více než rok přežíval v podkroví. Dne 16. srpna 1946 byli oba přesunuti do sběrného tábora v Rýnovicích, odtud o dva dny později převezeni na jablonecké nádraží a ve vagónu číslo dvacet jedna odsunuti za hranice svého domova. Zemřel daleko od své rodné krajiny v durynské vesnici Seebergen u Gothy dne 17. února 1947 v nedožitých osmdesáti sedmi letech.

Smutná byla i jeho poslední cesta. Vdova Marie vezla rakev se zesnulým na sáňkách na místní hřbitov, kde byl za přítomnosti faráře a několika sousedů pochován. V dopisu rodinnému příteli Robertu Herzogovi Marie napsala: „Sama a opuštěná jsem stála u jeho hrobu...“ Svého manžela přežila o plných dvacet dva let, zemřela 1. prosince 1969 v požehnaném věku téměř devadesáti sedmi let.

Je velká škoda, že na rozdíl od jiných provinčních německých spisovatelů z Čech a Moravy první poloviny dvacátého století nebylo Leuteltovo dílo přeloženo do češtiny, čímž zůstalo přístupné pouze pro poměrně úzký okruh německy mluvících čtenářů. Ti však naštěstí dokázali rozpoznat jeho význam pro region.

Dnes je opět Leuteltovo jméno připomínáno při mnoha příležitostech. Jeho hrob s pískovcovým náhrobkem v Seebergenu je důstojným pietním místem, s úctou udržovaným a navštěvovaným historiky i badateli. V autorově rodišti stojí pomník, který je součástí Naučné stezky Gustava Leutelta. Stále velkým dluhem ale zůstává vydání autorova díla v češtině. I když první krůčky již byly učiněny. Ke 150. výročí jeho narození připravil Jizersko-ještědský horský spolek knihu Píseň o lese / Das Lied vom Walde. Jedná se o krátký výbor z dvaadvaceti kapitol Leuteltovy Das Buch vom Walde (Knihy o lese). Jsou v něm úryvky v českém překladu i v německém originálu, doplněné fotografiemi Siegfrieda Weisse.

Text: Jitka Nosková

Prameny:

SIMM, Otokar. Gustav Leutelt: životní příběh s příchutí pelyňku. Krkonoše – Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 11. S. 34-36. ISSN 1214-9381

POSPÍCHAL, Jiří. Utichlý hlas krajiny. Jizerská Kóta 0428. 1997, jaro-léto. S. 4-11.

Státní oblastní archiv v Litoměřicích, sbírka matrik. Dostupné z: http://matriky.soalitomerice.cz/matriky_lite//permalink?xid=15153&scan=235

Fotografie:

1. Podobizna Gustava Leutelta (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Gustav_Leutelt).

2. Matriční záznam o narození a křtu (zdroj: http://matriky.soalitomerice.cz/matriky_lite/).

3. Odsunové karty Marie a Gustava Leuteltových (zdroj: SOkA Jablonec n. N., fond NAD 130 Internační a sběrná střediska).

4. Místo posledního odpočinku Gustava Leutelta v Seebergenu (rok 2012).

5. Obálka knihy Píseň o lese / Das Lied vom Walde, vydané v roce 2010.


Josefův Důl

Mohlo by vás zajímat

load